Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska

Mlýn v Meziříčí je poprvé připomínán k roku 1598 v urbáři opočenského panství. Je uváděn jako panský, nájemcem byl mlynář Pavel Šnorař. V roce 1740, když si mlýn najímal František Matyáš, byl obnoven. Po zrušení poddanství koupil v roce 1848 mlýn za 8 000 zlatých František Šefelín. Roku 1862 od Františka Šefelína mlýn koupil Jan Hrnčíř ze Lhoty u Nahořan za 22 000 zlatých. Rodina Hrnčířova vlastnila mlýn ještě v 50. letech minulého století, kdy se přestalo mlít.

Za Hrnčířů došlo ke zlomovému momentu v technologickém vývoji mlýna. V roce 1872 bylo osazeno umělecké neboli amerikánské složení, které nahradilo starší, méně dokonalé složení obyčejné, zvané též české. Roku 1893 byla pořízena mlecí válcová stolice a o deset let později byla místo vodních kol na spodní vodu instalována vodní Francisova turbína o výkonu 24 koňských sil. Roku 1906 bylo pořízeno dynamo na osvětlení mlýna a okolních domů.

Ačkoli není stavebně-technický stav budovy nejlepší, vnitřní vybavení mlýna se dochovalo téměř kompletně a v dobrém stavu. V přízemí mlýnice se nachází transmise (podkolí) s litinovým věncem s dřevěnými palci. Transmise zajišťovala přenos hnací síly ke strojům. Je zde také zachována mlýnská hranice, která dle zdobné profilace nepochybně náležela ještě ke staršímu českému složení. V dalších podlažích mlýnice jsou z technologie uměleckého složení dále zachovány mlecí válcové stolice v litinových skříních, jahelka, rovinný vysévač, hranolový vysévač, koukolník, čtyřrámečková reforma archaického typu, vzduchový filtr a horní transmise (podstřeší). Přenos zrna a meliva zajišťovaly kapsové výtahy.

V interiéru obytné části se dochovaly zajímavé a na tehdejší dobu pokrokové prvky z 1. poloviny 20. století – koupelna s historickými bateriemi, splachovací záchod s plechovou nádrží, skříňový mrazák apod.

Přízemí vyzděné z opukového lomového zdiva bude pravděpodobně pocházet z poloviny 18. století, kdy probíhaly stavební úpravy mlýna. Této době odpovídá i provedení valené klenby s pětibokými výsečemi v obytné části mlýna. Nelze však úplně vyloučit variantu, že mlýn nebyl obnoven kompletně, ale že z předchozí stavby mohla nějaká část objektu zůstat zachována.

Mlýn byl patrně již od poloviny 18. století koncipován jako patrový, neboť dle písemných pramenů měl tři mlýnská kola, z nichž jedno sahalo až do patra. Další stavební změny proběhly určitě v souvislosti se změnou mlýnské technologie z českého složení na umělecké v 70. letech 19. století, např. osazení sedlového bedněného vikýře. Dochovaná technologie pochází z konce 19. a počátku 20. století. Konstrukce střechy s vaznicovým krovem odpovídá přelomu 19. a 20. století. Kolmo k podélnému průčelí mlýna přiléhá menší přístavek z počátku 20. století pro Francisovu turbínu vyzděný z cihel, pod nímž  protékal mlýnský náhon a který nahradil krytou lednici dřevěné konstrukce s vantroky.