V rámci Čech bývalo Dubsko jednou ze tří významných oblastí pěstování chmele - bylo zde přes 10 km² chmelnic. Od třicetileté války se pěstování chmele rozšiřovalo a kulminovalo koncem 19. století, kdy se v Dubé konaly chmelové trhy, sídlil puncovní úřad, který mimo jiné hlídal původnost zdejší odrůdy chmele „Dubský zeleňák“, a prosperita odvětví znamenala i všeobecný rozvoj města. V tomto období rozvoje bylo nutno od zpracování chmele v „domácích“ podmínkách přejít k sušení a síření v údajně šesti velkých takřka industriálních stavbách. Z nich se v původní podobě zachovala pouze Langhansova, o jejímž významu svědčí prohlášení za kulturní památku a zařazení do prestižního Programu záchrany architektonického dědictví.

První písemné zachycení pochází z roku 1877, ale to je až datum prvního prodeje. Dle dendrochronologických analýz byla sušárna chmele v Dubé postavena okolo roku 1868, v souvislosti s konjunkturou pěstování chmele v této oblasti. Mapový doklad pocházející pravděpodobně přibližně ze stejné doby jasně ukazuje, že v té době vznikla celá jižní část dnešního objektu. Vzniklo podélné skladovací a manipulační křídlo se středovým vjezdem a vysokými obdélnými okny, na nějž západním směrem navazovaly vlastní kruhové sušící věže. Velmi zajímavý a neobvyklý je právě kruhový tvar těchto věží a jejich kopulové zaklenutí s kruhovými komíny. V těchto věžích probíhalo sušení na kovových sítech pravděpodobně pomocí přímého vytápění. Topení se odehrávalo v přízemí a sušení v patře, komínem odcházely zplodiny a pára. Vzduch byl pravděpodobně nasáván obdélnými okenními otvory v přízemí. Tento typ sušáren byl velmi rozšířený v Anglii (oasthouses), anglické vzory tedy mohly být předlohou pro tuto sušárnu. Fasády sušárny byly velmi jednoduše pojednány v hrubé omítce s akcentací nároží a otvorů pomocí hlazených paspartových šambrán a lizén.

Největší a v podstatě jedinou významnou stavební změnu prodělala sušárna v roce 1889. Přístavbou celého nového objektu byla významně rozšířena severním směrem. Vybudován byl jak nový manipulační a skladovací prostor se třemi podlažími, tak i nová sušárenská věž. Ta byla tentokrát řešená jako hranolová s možností sušení ve dvou úrovních. Horní podlaží bylo opět zaklenuto a neslo jehlanovitý výduch – tzv. párník. V této sušící věži se již také pravděpodobně nesušilo přímým vytápěním, protože nad střechu věže na starých fotografiích vystupuje také tahový komín od otopného zařízení v přízemí. Architektonicky nový objekt těsně navázal na stávající sušárnu a začlenil se do jejího výrazu. Průčelí byla řešena stejně včetně omítkové povrchové úpravy. V dalších letech již sušárna pouze měnila majitele. Někdy po roce 1923 se však zřítila kopule severní válcové věže a byla nahrazena dřevěnou jehlanovitou konstrukcí.

Po znárodnění po druhé světové válce se sušárna stala majetkem Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Dubé a poté Státního statku Dubá, který ji využíval jako výkrmnu brojlerů. Stavba byla postupně zbavována původních výplňových prvků a zařízení a podléhala utilitárním technicistním úpravám. Zazděny byly oba vjezdy, některá okna a bylo osazeno velké množství větracích ventilátorů. V jihovýchodní místnosti přízemí jižního objektu byl vybudován tahový komín, naopak komíny západního křídla byly odstraněny. Odstraněna byla též přístavba s pultovou střechou před severním průčelím západního křídla zachycená ještě na fotografii pořízené před rokem 1923. Dřevěná střecha severní válcové věže se mezi lety 1973 a 1981 postupně zřítila a zároveň zničila sušící rošt nad prvním podlažím věže. Sušárna ještě další 4 roky dále chátrala, než byl zpracován ve SÚRPMO Praha projekt na statické zajištění unikátních sušících věží a na rekonstrukci kopule severní z nich. Tento projekt se ale nepodařilo realizovat celý a byly pouze dozděny koruny zdí obou věží, jejich plášť byl zvenčí omítnut, bobrovkami byla pokryta římsa jižní věže a severní věž byla pouze provizorně přikryta lepenkou. Postupem času bylo povětrnostními vlivy zdivo narušeno rozsáhlými kavernami a zděné štíty hrozily zřícením. Za havarijní stav mohou předchozí správci. V tomto stavu sušárnu získalo v 90. letech Město Dubá. Sušárna byla už tak zdevastovaná, že bez kompletní stavební obnovy neměla dalšího využití. Přitom jde o památku, která nemá na evropské pevnině obdoby. Byl vypracován projekt obnovy, ale finanční prostředky se stále nedostávaly. V roce 2013 se provedly alespoň terénní úpravy, které snížily terén v okolí Sušárny chmele na někdejší úroveň, někde až o ¾ m.

Rozsáhlejší stavební práce ale začaly až v roce 2017, kdy se díky dotacím z Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury a z Libereckého kraje začalo odvodněním okolí Sušárny a vybudováním přípojek inženýrských sítí a sociálního zařízení. Následně v roce 2018 se zajišťovala statika objektu. Pokračování rekonstrukce v roce 2019 bylo v podobě rozsáhlých oprav krovu, kompletní výměny střešní krytiny a obnovy komínů i párníku hranolové sušící věže. Architektonicky zajímavá, třívěžová silueta sušárny byla konečně obnovena roku 2020 zastřešením střední sušící věže zmíněnou jehlanovitou střechou s párníkem. Sušárna po stavební obnově je významnou památkou i proto, že zároveň dokumentuje různé způsoby sušení chmele i různé způsoby zastřešení sušících věží. Roku 2020 se dokončila i obnova všech vnějších stavebních výplní (dveří, oken i obou vrat) a byly opraveny fasády na celém objektu, a tak byla dokončena stavební obnova vnějšího pláště všech budov sušárny. Realizace byla oceněna cenou poroty v rámci výstavy Má vlast cestami proměn a Sušárna byla vyhlášena Památkou roku Libereckého kraje 2020 v soutěži pořádané Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska.

V letech 2021 a 2022 následovaly opravy interiérů (kromě válcových věží). Vnitřní omítky byly komplet obnoveny. Před jejich aplikací bylo ovšem nutno provést nové rozvody silnoproudých i sdělovacích sítí. V roce 2021 byla ještě obnovena kletovaná podlaha v přízemí. Kompletní výměna dřevěných podlah a schodišť v 2. a 3. NP byla provedena v roce 2022, a zároveň byla zkompletována elektroinstalace v přízemí. Na další - poslední etapu (2023) zbývají stavební práce v interiérech válcových sušících věží (omítky, podlahy, lávka, korouhev jižní věže) a dokončení elektroinstalace ve všech podlažích objektu.  

Po realizaci obnovy podlah už je objekt konečně schopen bezpečného návštěvnického provozu. Již dnes je okolí sušárny upraveno jako parkový prostor, jehož součástí je tematická sochařská výzdoba i malá tyčová chmelnice, kde jsou postupně vysazovány řízky z původní odrůdy Dubský zeleňák, která se dosud nachází v remízkách a u plotů zahrad. Pravost byla potvrzena Chmelařským institutem v Žatci. V rámci slavností pořádaných u Sušárny jsme již měli možnost ochutnat i várku piva, uvařenou místním samo varníkem právě z této odrůdy.

Výsledkem prací má být sezónní multifunkční kulturní zařízení, které bude obsahovat stálou expozici o chmelařství a dalších fenoménech zdejšího regionu, mohou zde hostovat výstavy, sušárna se stane místem pro prezentaci poměrně bohaté spolkové činnosti ve městě a v neposlední řadě bude sušárna s přilehlým amfiteátrem jakousi „letní scénou“ pro pořádání koncertních a divadelních představení i festiválků. Sušárna je též ideálním východiskem turistických tras do okolí a její (sezónní) provoz bude přizpůsoben i tomuto účelu.

Již dnes se pravidelně otevírá návštěvníkům v rámci Dnů evropského dědictví, při kterých je připraven bohatý program. Místní spolky a školy budovu a především její okolí pravidelně využívají, konal se zde Běh 17. listopadu, vedla zde cesta v rámci Pohádkového lesa, pořádalo se zde společné bobování pro nejmenší nebo umisťování lojových krmítek pro ptactvo. Je velmi oblíbeným cílem nejen turistů, ale i místních při procházkách se psy.

Jako mnoho památkových objektů, ani sušárna chmele v Dubé nepostrádá legendu, byť vychází z písemně zachycené skutečné události: Nedaleko sušárny stojí socha svatého Prokopa, kde se stal zločin, který inspiroval Karla Hynka Máchu k sepsání Máje. Poblíž dnešní sochy mladík Hynek (Ignác) Schiffner v roce 1774 utloukl odřezkem chmelové tyče svého otce, který nepřál synově lásce k dceři sedláře. Otcovrah pak byl popraven v Mladé Boleslavi lámáním v kole (poslední poprava tímto způsobem v Čechách vykonaná). Skutečný příběh se stal právě na chmelnici v Dubé. Mácha příběh uchopil a pouze jej přenesl pár kilometrů k Máchovu jezeru. Ponechal dokonce některá jména, příběhu však dodal hlubší tragédii v osudu Jarmily, která si vzala život.